Potravinová soběstačnost ČR
Vepřové a drůbeží maso v Česku. Domácí produkce nestačí, dovoz převažuje
V posledních letech se čím dál častěji mluví o potravinové soběstačnosti České republiky. Zatímco dříve jsme si většinu potravin dokázali vyrobit sami, dnes je situace složitější. Některé základní potraviny si bez problémů zajistíme z vlastní produkce, u jiných jsme odkázáni na dovoz. A jaká je současná situace v České republice?
„Dobrá zpráva na úvod! Česká republika je v některých klíčových potravinách plně soběstačná. Například v produkci mléka si vystačíme sami. Český mléčný sektor je stabilní, silný a postavený na tradici. Stejně tak jsme 100% soběstační v produkci hovězího masa, a to především díky chovu paseného skotu, který se u nás chová. Právě tyto dvě oblasti ukazují, že české zemědělství má stále pevné základy a potenciál. Horší je situace s produkcí vepřového masa. Toho totiž spotřebujeme opravdu hodně – průměrný Čech sní kolem 40 kilogramů vepřového ročně. Ale jen 40 % této spotřeby dokážeme pokrýt z domácích chovů. Zbytek, tedy celých 60 %, dovážíme ze zahraničí. Podobná, ale lepší, je situace u drůbežího masa – tady pokrýváme zhruba 60 % vlastní spotřeby a zbytek je opět závislý na dovozech. Spotřeba drůbežího masa je přitom také vysoká – kolem 30 kilogramů na osobu ročně“ popisuje na úvod Ing. Petr Pokorný, generální ředitel Zemědělské služby Dynín.
Proč ale nejsme schopni si vepřové a drůbeží maso zajistit sami?
„Jedním z hlavních důvodů je dlouhodobě podceňovaná a neefektivní potravinová politika státu. Zatímco naši sousedé, jako Polsko, Německo, Rakousko nebo Maďarsko, své zemědělce a potravináře silně podporují, v České republice zůstává většina rozhodnutí bez širší odborné diskuse a strategického plánu. Výsledkem je, že se domácí produkce nevyplatí a zpracovatelé často sahají po levnějších surovinách ze zahraničí“ dodává Petr Pokorný.
Tím se ale dostáváme k další důležité otázce – co kvalita?
„Pokud dovážíme, ztrácíme do značné míry kontrolu nad tím, jaké potraviny se k nám dostávají. Nejde jen o maso jako takové, ale o celý výrobní řetězec: od zemědělských komodit, krmných směsí, přes způsob chovu, dodržování pravidel při výživě zvířat, až po finální zpracování. U českých výrobků si na to můžeme dohlédnout, u těch zahraničních většinou ne“ vysvětluje Petr Pokorný a dodává, „samozřejmě i kupní síla obyvatel hraje určitou roli. Češi často volí levnější potraviny, což nahrává právě dovozům. Přesto lze říct, že většina spotřebitelů si dnes už může dovolit sáhnout po kvalitním českém drůbežím, vepřovým, hovězím mase a mléčných výrobcích.“
Jak tedy situaci zlepšit?
„Cesta vede přes větší podporu českých farmářů a potravinářů, lepší propagaci domácí produkce a také důslednější spolupráci mezi státem a zemědělskými organizacemi. Současná strategie zemědělské politiky byla sice Ministerstvem zemědělství ČR připravena, ale chyběla jí širší odborná diskuse a konsensus s těmi, kdo české zemědělství opravdu tvoří a zastupují zemědělce v České republice – Agrární komorou, Zemědělským svazem a Asociací soukromého zemědělství“ říká Petr Pokorný.
Potravinová soběstačnost není jen otázkou ekonomiky, ale také bezpečnosti, zdraví a udržitelnosti. Pokud chceme vědět, co jíme, odkud jídlo pochází a jakým způsobem bylo vyrobeno, musíme se o to začít víc starat. A nejen jako stát, ale i jako spotřebitelé.